tichého jarního večera, za zpěvu ptáků. snažím se rozpomenout na svou píseň. je tichá? je liknavá? zdlouhavá? svižná? v jednom ze světů jsem ji objevila. je nepopsatelná, monotónní, krátká a přesto může být nekonečná.. stvořila jí má duše, vznikla, když jsem vznikla já. možná jsem jí porodila, vyvrhla ze svého někdy plodného lůna.. možná mě našla. možná se se mnou spojila, když jsem ještě nebyla součástí tohoto světa a připravovala se sem na další (ne)opakovatelný výkon tohoto předurčení. Předurčení... které bolí. všechna předurčení ztroskotávají, jdu si svou cestou.. a přesto jdu jen cestou předurčení. cesta je prašná a kamenitá, suchá, vyprahlá. někdy je vlhká a pod nohama mohu cítit zetlelé listí, jeho vůni, jeho konzistenci... měkkost, jemnost... ale já raději cítím pod nohama prach a písek, horkou zem. když mi oko dne pálí na hlavu a hladí mou tvář a když je cesta prašná a trochu kamenitá. všichni máme své cesty... tu mluví se mnou kámen, křoví na mě volá, a občasný vítr se se mnou chce milovat... pak se sešeří. a pak je noc. tmavá a temná a ze všech koutů na mě zírají různě velké oči. a majitelé těch očí nevědí, jestli se mě bát, nebo jsem jen další potrava pro jejich hladové pupky. ve tmě se ztrácím, všechna síla zmizí. je tam jen pokora. se setměním lvice zmizí a vyjde liška. ta pokorná, malá, chytrá liška. a já si říkám: jen noc ukáže, kdo doopravdy jsem. a najednou je všude les- stromy a křoví. šlahouny ostružin se mi zamotávají do nohou jako ostnatý drát a ne a ne mě pustit. až když poprosím. pěkně pokorně poprosím. nad korunami stromů a mezi nimi prosvítají hvězdy. je chladno. a zítra bude možná také... a pak jsem tam... nahá, sama... zbavena ega, minulosti a potencionální budoucnosti. je jen tady a teď. jen já. nahá. se studenou kůží a zacuchanými vlasy. vyhoštěná divoženka. lesu jsem jedno. nepomůže mi. v noci ne. všechna síla lvice zmizí po soumraku... zbyde jen liška - malá, chytrá, zranitelná lištička. nahá divoženka. vyhoštěná. bez ega, bez minulosti, jenž ho tvoří. bez budoucnosti. nahá.. tak nahá.. prochladlá, studená, nemrtvá. neživá. neví kdo je, neví kam jde. za posledním pírkem záchrany. za ptákem svobody. přesto bez cíle. neumím uchopit cíl. bojím se. někdy se bojím. bojím se nevyužitého času. bojím se, protože neumím využívat čas. protéká mi mezi prsty, skoro ho cítím. a když ne, tak ho vidím. jako voda, ale jiná. jako čas. nemám nic, co bych chtěla bránit. nemám cíl, formu, ani ohraničení. jsem fluidní jako voda, rozlehlá jako země a neuchopitelná jako vzduch.. vlastně, mě tu už nic nedrží. mohu být kýmkoli chci. a přesto ani jedna z podob nebude mé skutečné já. protože to se rozplývá. mizí. ztrácí se a já vím, že tak je to dobře. jednou nebudu mít co ztratit. nebudu mít nic. budu nahá, noc mě očistí. budu jen lištička. pod nohama mám suchou hlínu a písek a kamení. na hlavu mi pálí slunce a přesto je mi zima. jsem nahá. někdy i mokrá. se zacuchanými vlasy. špatně vidím do dálky. mám špinavé nehty a intimní místa mám úplně chlupatá. jsem hubená a šlachotvitá. všechen tuk zmizel. dala jsem ho jako oběť svojí cestě. malá, hubená, šlachovitá, rozcuchaná, špinavá a chlupatá. tak se cítím. vím, že tady mě lidství nedostihne. tady mohu být taková, jaká doopravdy jsem. souložit s větrem a laskat se zemí. ňuchat vodu a koupat se ve slunci. denní oko mě vidí. hřeje mě. noční oko mě zase volá, vyvolává vě mě všechny ty zvířecí divoké pudy. bežím noční krajinou, myslím, že se mi lesknou oči. vlasy mám zacuchané, po těle modřiny a škrábance, jsem nahá a hubená a paty mám ztvrdlé. je mi skvěle. nemám myšlenek. nemám nic a proto nemám co bránit.